2.SVĚTOVÁ VÁLKA

Snadná vítězství

V roce 1940 dosáhla Luftwaffe svého vrcholu. Bylo to druhé největší letectvo na světě v tehdejší době. Početně převažovaly bombardéry nad stíhačkami. Bombardovací typy prošly už občanskou válkou ve Španělsku stejně jako jejich piloti. Byli to bojem ostřílení zkušení letci, kteří věděli za co bojují. Nejpoužívanějším bombardérem byl Heinkel He 111, střední dvoumotorový bombardovací letoun. Měl několik nedostatků z nichž největší byla malá obranná výzbroj posádky proti nepřátelským letounům. Z určitého úhlu ho bylo možno sestřelit aniž by si střelci bombardéru jedinkrát vystřelili. Přesto po celou válku plnil nejrůznější úkoly. Dalším bombardovacím letounem Luftwaffe byl Dornier Do 17. Byl to také starší typ. Používal se s He 111 jako poštovní letoun, a proto jeho konstrukce nebyla příliš pevná. Britští piloti ho překřtili na "létající tužku", protože měl velmi úzký a dlouhý trup. Také on trpěl nedostatkem kulometů na ochranu posádky. Poslední dvoumotorový bombardér Luftwaffe byl Junkers Ju 88. V roce 1940 teprve přicházel k útvarům, kde nahrazoval starší typy (Dornier Do 17), a tak do bojů ve Francii vůbec nezasáhl. Dosud nejúspěšnější letoun Luftwaffe však byl střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka, který měl navíc namontovanou sirénu, aby se zvýšil morální účinek bombardování. Stíhací eskadry byly vyzbrojeny pouze jedním vyloženě stíhacím typem, který také výrazně pomohl k vítězství diktátorovi Francovi ve Španělské občanské válce. Stíhačka Messerchmitt Bf 109 byla opravdu velmi dobrá. Až na potíže při přistávání související s malým rozchodem kol a pár drobných chyb byl výtečný. Druhý typ původně vyrobený jako těžký dvoumotorový stíhač Messerschmitt Bf 110, byl později využíván jako noční stíhač. Po porážce Francie, kde se hlavně vyznamenaly Stuky při útocích na ustupující kolony vojáků, čekal Luftwaffe pod velením říšského maršála Hermanna Göringa mnohem těžší úkol, zdolat Britské královské letectvo (RAF). To bylo tehdy vybaveno 3 stíhacími typy. Neúspěšný typ Boulton-Paul Defiant byl přeřazen jako noční letoun, protože za dne naprosto propadl. Další stíhačkou byl hlavní typ stíhacího velitelství (Fighter command) v letech 1939-1940, Hawker Hurricane. Byl to velmi těžce vyzbrojený (8 kulometů) robustní moderní stíhací letoun, který nesl hlavní nápor bitvy o Británii. Rychlostí však nijak svého německého soupeře neoslnil, a tak se piloti těchto strojů věnovali spíše německým bombardérům než stíhačkám. Ty totiž zaměstnávali piloti jiných britských letounů. Vickers Supermarine Spitfire se stal nejúspěšnějším britským stíhacím letounem vůbec, protože se velkém množství používal po celou dobu války. Byl o něco málo rychlejší než Bf 109, s obratností na tom byl přibližně podobně a ve stoupání si vedl hůře. Přesto byl německým stíhačům více než důstojný soupeř. Poprvé to Němci zjistili při evakuaci Britských expedičních sil (BEF) z francouzského přístavu Dunkerque. Většina vojáků byla převezena do Velké Británie za cenu ztráty téměř veškerého vybavení, jenž se povalovalo na plážích, odkud byli vojáci převáženi k lodím. Na obloze sváděla letadla vzdušné souboje o nadvládu nad důležitým přístavem. Britům se podařilo docela obstojně čelit útokům početně silnějšího nepřítele. Po týdnu bojů, však byli piloti vyčerpáni stálými starty na ochranu lodí, a tak byla většina perutí nasazených u Dunkerque poslána na sever, aby si piloti odpočinuli a byli připraveni na očekávanou německou invazi do Anglie.

Operace Seelowe

Hawker Hurricane Čs. příslušníka 303.polské perutě Josefa FrantiškaErhard Milch, zástupce maršála Göringa, prosadil v Luftwaffe plán, podle kterého měl být útok na Británii proveden co nejdříve, aby se nestačila vzpamatovat z francouzské porážky. Hitler tento plán odmítl a místo toho se snažil vyjednat s Británií mír. Churchill ho odmítl a začal Brity připravovat na dlouhou krutou válku s Německem. Hitler tedy vymyslel jiný plán invaze než Milch. Plán počítal s tím, že Luftwaffe musí zničit RAF do 15.září, kdy měla začít invaze. Plán dostal krycí název operace SEELŐWE. V první fázi měla Luftwaffe znemožnit dopravu konvojů přes kanál La Manche. Německé Stuky tedy podle rozkazu začaly napadat britské konvoje směřující do nebo z londýnského přístavu. Britové se snažili držet nad konvoji hlídky tvořené stíhacími letouny, a tak se sváděly tvrdé souboje o konvoje. Na konci této fáze Britové přišli o více letounů než Němci. To Göringa vedlo k optimismu, který v žádném případě neskrýval ani před Hitlerem. Druhou fázi Britové charakterizovali útoky na letiště a radary umístěné na pobřeží, které letcům RAF velmi pomáhali v určení nepřátelských bombardovacích svazů, předsunuté základny letectva, továrny na výrobu stíhaček a na opravárenská střediska. Dalším britským zdrojem informací bylo rozluštění kódu, který Luftwaffe používala. Tento zdroj informací obecně nazývaný ULTRA poskytoval dobré a potřebné zprávy o protivníkových úmyslech. Němci na to naštěstí nikdy nepřišli, že Britové rozluštili kód Enigma. 13.srpna měla začít druhá fáze bitvy o Británii. Měl být totiž zahájen tzv."Den orla". Ráno ale nebylo dobré počasí, a tak byl útok odvolán. Zpráva, že se útok odkládá o jeden den dorazila k některým formacím pozdě a k jiným vůbec, a tak část bombardérů bez stíhací ochrany bombardovala britská předsunutá letiště. Díky absenci německých stíhačů sestřelili Britové 45 bombardérů za cenu 13 vlastních zničených strojů. To byl pro RAF dobrý začátek. Další den byl zahájen úder s cílem vyřadit anglická letiště na jihu Anglie z provozu. Jih Anglie bránila 11.stíhací skupina RAF s velitelem K.Parkem. Jeho nadřízeným byl velmi rezervovaný generál sir H.Dowding, který nebyl ve vyšších kruzích příliš oblíben i přesto, že dovedl bitvu k vítěznému konci. 13.srpna však situace vypadala velmi špatně. Němci bombardovali britská letiště a několik z nich vyřadili na chvíli z provozu. to ještě nebylo to nejhorší. Radary, které byly naprosto nepostradatelné se staly terčem útoků střemhlavých Stuk. Podařilo se jim dva vyřadit na nějaký čas z provozu. Stuky si však vítězství nevychutnaly, neboť si je vybrali někteří britští stíhači za cíl svého snažení. Spitfiry a Hurricany se pověsily za ocasy Stuk a jednu podruhé sestřelovaly jako sedící kachny. Po tomto masakru byly Stuky staženy a do bitvy o Británii se již více nezapojovaly. Po týdnu byli britští obránci naprosto vyčerpáni tvrdými střety na obloze. Němcům se dařilo ničit jejich letiště a základny. Bombardéry ničili letadla, která se nestačila včas odlepit od země. Dowding byl nucen nasadit do boje další a další perutě. Nyní se do bitvy dostaly perutě složené výhradně z Poláků, Kanaďanů, Australanů a Čechoslováků. Tyto perutě velmi pomohli již vyčerpaným Angličanům. Zejména Poláci byli v bojích velmi úspěšní (nejúspěšnější stíhač bitvy o Británii byl československý příslušník 303.polské perutě Josef František, který bohužel zahynul při letecké havárii 8.října 1940). Přesto se RAF ocitlo na konci svých sil. Naštěstí pro Brity několik bombardérů shodilo bomby na Londýn, který Hitler zakázal bombardovat. Odveta za poničení několika domů a zabití desítek lidí byl anglický nálet na německé hlavní město, Berlín. Hitlera to velmi rozzuřilo a nařídil Göringovi okamžitě srovnat Londýn se zemí. Göring mu vyhověl a sám se ujal vedení bitvy. 7.září podnikli Němci první z celé série náletů na hlavní město Velké Británie. Na jednu strany to bylo hrozné, ale na tu druhou se stal zázrak. RAF se totiž mohlo na chvíli znovu zotavit a opravit tak většinu zničených letišť. Nálety pokračovaly a jejich intenzita se stále zvyšovala. Londýňané si potom na nálety zvykli. Díky oddechovému času se začal poměr ztrát měnit. Britové znovu obnovili RAF a začali sestřelovat stále více německých letounů. 15.září proběhl největší ze všech náletů na Londýn. Více než tisíc bombardérů shazovalo bomby na Londýn. Němci ale zaplatili vysokou cenu. Ztratili 56 strojů zatímco Britové pouze 26. 17.září Hitler operaci SEELOWE odvolal. Nálety však pokračavoly až do léta 1941. Bombardéry nyní létaly hlavně v noci, protože RAF mělo málo nočních stíhaček. Přesto Britové vyvinuli nové typy letadel a začali Němce sestřelovat ve velkém množství. Jeden z posledních náletů byl proveden v červnu 1941 jako zastírací akce, protože většina sil Luftwaffe byla na východě. Při náletu ztratili Němci obrovské množství letadel, a tak s bombardováním Londýna přestali.

Vítězství?

Bitva skončila. Ztráty pilotů byly na obou stranách velmi vysoké, ale ztráty britských civilistů byly mnohokrát větší (43 000). Několik měst bylo skoro vymazáno ze zemského povrchu (Coventry). Těžké nálety postihly zejména průmyslová města jako Liverpool, Manchester atd. Po bitvě Churchill pronesl známá slova: "Ještě nikdy na poli lidského konfliktu nedlužilo tolik lidí tak mnoho tolika málo lidem." Válka by se mohla vyvíjet jinak kdyby neudělali Němci řadu chyb (výroba strategických čtyřmotorových bombardérů, neprovádět nálety na Londýn ale soustředit se na letiště a hlavně na radary). Buďme však rádi, že tyto chyby udělali a važme si statečných pilotů RAF (s nemalým podílem Čechoslováků), kteří připravovanou invazi na poslední baštu demokracie, která byla s Hitlerem ve válečném stavu, odrazili.

Nejúspěšnější stíhači RAF v bitvě o Británii

Eric S. Lock 18
Josef František 17
Brian J. G. Catbury 15
Archibald McKellar 15
Witold Urbanowicz 15
Robert F. T. Doe 15
Paterson C. Hughes 14
Colin F. Gray 14
James H. Lacey 14
Michael N. Crossley 13

Literatura:

Bader, Douglas: Boj na nebi
Deere, Alan C.: Devět životů
Deighton, Len: Stíhač
Fajtl, František: Generál nebe
Franks, Norman: Malan, létající námořník
Hoyt, Edwin P.: Bitva o Británii
Churchill, Winston S.: II.světová válka
Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu
Sims, E.H.: Stíhači
Toliver, R.F., Constable, T.J.: Galland
Urbanowicz, Witold: Plamen nenávisti
von Forell, Fritz: Mölders