Gilbertovy ostrovy
Po Guadalcanalu
Po půlročních střetnutích s Japonci o ostrov Guadalcanal v Šalamounových ostrovech získali Američané taktickou výhodu, protože Japonci již neměli dostatek sil, aby mohli útočit a přešli tak do strategické obrany. Boje na Nové Guinei stále probíhaly i když už Američané a Australané získali převahu. Bylo rozhodnuto, že další žabí skok bude proveden vyloděním na Gilbertových ostrovech. Souostroví bylo tvořeno malými atoly, které v podstatě tvořily zátoku s pouze jedním vstupem. Byly to korálové ostrovy, a tak bylo jasné, že to v žádném případě nebude jednoduché vylodění. První průzkum Gilbertových ostrovů byl podniknut v červnu 1942. Na atolu Makin se vylodil malý úderný oddíl americké námořní pěchoty (USMC). V noci byli Američané z ponorek vsazeni do člunů a poté zamířili k pobřeží. Druhý den Japonci zjistili americkou přítomnost a propukly menší bitky. Američané zabili většinu Japonců na ostrově, ale nezmocnili se žádného zajatce nebo nějakých dokumentů, které by se daly využít při plánovaném vylodění. Měli také dost raněných, a proto se večer vrátili na pláž a odtud se snažili dostat zpět do ponorek. Většině se to nepodařilo a museli na ostrově pobýt ještě jeden den, ve kterém zabili zbytek posádky a zničili téměř všechna zařízení na ostrově. V noci se jim nakonec podařilo dosáhnout ponorek a poté v bezpečí odpluli do Pearl Harboru. Tehdy nikdo nevěděl, že Japonci se z této porážky velmi rychle vzpamatovali a vybudovali na souostroví vynikající obranný systém, který připraví vyloďujícím se vojákům pekelné přivítání. V červnu 1943 souhlasil admirál Nimitz, velitel Tichomořského loďstva, aby se začalo s přípravou na vylodění na Gilbertovy ostrovy. Výbor náčelníků štábů ve Washingtonu schválil invazi a přípravy se rozběhly v plném proudu. Velením celé akce byl pověřen admirál Spruance. Samotnému vylodění velel nejzkušenější americký admirál v obojživelných operacích, Richmond Kelly Turner. Velitelem vojsk, které se měly na ostrovech vylodit, byl jmenován generál USMC Holland C. Smith. v létě 1943 začaly do Pearl Harboru připlouvat nově postavené těžké letadlové lodě (USS Yorktown a USS Essex). Poté co byl sestaven operační svaz ze tří letadlových lodí bylo nutné ho před generálkou někde vyzkoušet. Jako cíl útoku byl vybrán bezvýznamný ostrov Marcus. Ještě za tmy vzlétly letouny svazu, kterému velel admirál Pownall a dosáhly naprostého vítězství. Na zemi zničily několik letadel a poté se vrhly na zařízení ostrova. V září vypluly tři další letadlové lodě k útoku na atol Makin. Letci opět ukázali co umí a mnoho lidí pochopilo, že z letadlové lodě se stává nejdůležitější zbraň ve válce v Tichomoří.
Námořní pěchota v akci
Brzy ráno 20.listopadu 1943 zahájila děla na lodích podpůrného svazu, který se skládal z bitevních lodí a dalších menších plavidel, palbu na japonská postavení na ostrovech. Po ostřelování se začaly k vyloďovacím plážím na ostrově Betio blížit výsadkové čluny. Byly však zasypány palbou dobře ukrytých Japonců, kteří z Gilbertových ostrovů vytvořily výborný obranný komplex. Poté se námořní pěšáci dotkli půdy na ostrově, ale jejich podpůrné lodě se musely kvůli silné nepřátelské palbě stáhnout. Vojáci se ocitly pod neutichající japonskou palbou všeho druhu. Vzduchem lítaly dělostřelecké, minometné i ruční granáty a kolem svištěly kulky z japonských kulometů. Mnoho mužů bylo ztraceno ještě než dosáhli břehu. Další vojáci umírali na plážích a zbytek se zoufale snažil na břehu zachytit a zlikvidovat pevná nepřátelská postavení. Rotný William Bordelon zlikvidoval čtyři japonské bunkry a zachránil dva zraněné pěšáky. Poté padl mrtvý na pláž. Za tento hrdinský kousek získal posmrtně nejvyšší americké vyznamenání, Medaili cti (Medal of honnor), kterou mu udělil kongres USA. Velké množství jiných vojáků dokázalo podobné činy, ale přesto se vojáci 2.divize USMC nemohli dostat hlouběji do vnitrozemí ostrovy a zůstávali tak přibiti nepřátelskou palbou na pobřeží. Do večera bylo na pobřeží ostrova naměstnáno 5 000 amerických vojáků. Mezitím byla na moři poškozena letadlová loď USS Independence. Zasáhlo ji 5 torpéd vypálených japonskou ponorkou, ale posádka situaci zvládla a loď vyšla pouze s poškozeními. Na plážích vládla neutěšená situace. Kdyby v této chvíli zaútočili na Američany Japonci, dosáhli by ohromného úspěchu a dokázali by je vytlačit. Naštěstí pro Američany se Japonci na ostrově pod vedením kontraadmirála Šibasaki o nic podobného nepokusili. Na Makinu si Američané vedli lépe. Na ostrově se tísnilo 6 400 vojáků 27.pěší divize pozemní armády. Zde bylo jen málo Japonců, a tak neměli pěšáci nějaké větší potíže. Betio ale na tom nebylo lépe ani druhý den vylodění. Bez plamenometů nedokázali námořní pěšáci dobýt téměř žádný japonský bunkr. Mnoho plamenometů však skončilo na mořském dně, a tak měli muži co dělat, aby je na břeh dopravily výsadkové čluny. Do večera se však podařilo umlčet všechny Japonce, kteří ohrožovali palbou vyloďování dalšího materiálu. Na ostrov se dostaly také protitankové 37mm kanóny, jenž se měly uplatnit hlavně při ničení nepřátelských bunkrů. Japonci však již byli v zoufalé situaci. Velitel ostrova byl s ostatními přeživšími obránci v posledním japonském bunkru. Ten dlouho vzdoroval pěšákům i palbě torpédoborce. Nakonec se podařilo do bunkru vhodit plechovky s benzinem, které Američané zapálili a obránci se uvnitř uškvařili. Následně přijel buldozer, jenž do otvorů v bunkru nahrnul písek. Tak zemřeli jedni z posledních Japonců na ostrově Betio. Potom již zbylí Japonci podnikali zoufalé sebevražedné útoky s cílem zabít co nejvíce nepřátel. 27.listopadu již byl atol Tarawa zajištěn a boje utichly nadobro.
Ztráty a důsledky
Američané za obsazení ostrovů zaplatili neúměrně vysokou cenou. 1 500 mužů padlo během invaze. některé jednotky ztratily až 30% svého původního stavu a 10% bylo ztraceno při přiblížení k plážím. Z invaze se Američané poučili při vyloděních na Filipínách a Marianách. Zjistili, že před vyloděním je nutné ostrovy velmi důkladně ostřelovat z lodí a bombardovat letadly z letadlových lodí. Teprve poté musí nastoupit pěšáci, kteří budou dostatečně vybaveni zbraněmi proti bunkrům. Hlavně plamenomety se na Gilbertových ostrovech velmi osvědčili. Kryti palbou svých kamarádů se plamenometčíci přiblížili k japonským pozicím a pak zahájili plamenometnou palbu, která Japonce doslova uškvařila zaživa. Dále Američané zjistili, že potřebují více vyloďovacích plavidel a nejvíce obojživelné traktory (amtraky). Naštěstí se američtí plánovači z vylodění poučili a využili tak krvavě získaných zkušeností z Gilbertových ostrovů.
Literatura:
Hoyt, Edwin P.: Bouře nad Gilbertovými ostrovy
Hoyt, Edwin P.: Japonsko ve válce
Hoyt, Edwin P.: Válka letadlových lodí
Hubáček, Miloš: Ofenziva v Pacifiku
