2.SVĚTOVÁ VÁLKA

Itálie

3.září 1944 vstoupily první jednotky britské 8.armády na apeninský poloostrov a začaly pomalu postupovat směrem k severu, na hlavní město Itálie. Nikdo ze spojeneckých generálů ani vojáků netušil jaké problémy na italském válčišti nastanou. Podle zásobovacích důstojníků mělo být v Itálii teplo, sucho a rozhodně ne chladno nebo vlhko. Obráncům navíc pomáhaly četné hory, které musely být dobývány jedna po druhé s velkými ztrátami hlavně pěchoty, která nesla největší tíhu bojů v Itálii. Také dravé horské říčky postup rozhodně neusnadňovaly, a tak se Němci mohli bránit i několikanásobné přesile útočníků. Všechny tyto a i jiné další faktory připívaly k nad očekávání pomalému postupu a velkým ztrátám mužů, kteří bojovali, jak sami říkali, na podřadném válčišti, protože již bylo jasné, že v příštím roce se uskuteční invaze do Francie. Úkolem italské fronty bylo odlákat německé formace z Francie a zajistit tak podporu pro vylodění většiny spojeneckých vojsk na francouzském pobřeží. Německým jednotkám v Itálii velel zkušený velitel, polní maršál Albert Kesselring. 9.září se na italském pobřeží u města Salerno vylodila další spojenecká vojska. Po počátečním překvapení protivníka bylo předmostí téměř zničeno a teprve až po velmi krvavých bojích mohly tyto jednotky postupovat pomalu k severu na hlavní město Itálie. Poté nastala na frontě tuhá zima. Němci se v té době věnovali vybudování nové obranné linie před Římem, která se opírala o město Monte Cassino se starým benediktinským opatstvím. V lednu se k tomuto opěrnému bodu probojovala americká 34.pěší divize, která byla uplynulými boji dost vyčerpána. Spojenci potřebovali získat přístup do údolí řeky Liri a dál k Římu, a tak měla právě tato divize zaútočit na německá postavení u města. 1.února 1944 zaútočili Američané na dvě německá obranná postavení, Monte Castellone a Colle Maiola, a bez větších obtíží se jim je podařilo dobýt. Tím začala několik měsíců trvající bitva o hřeben u Monte Cassina, která skončila až dobytím a obsazením kláštera na vrcholu. Jednotky americké 34.pěší divize musely přečkat a vydržet nepřetržité útoky německých sil a silné nepřátelské ostřelování. Brzy bylo jasné, že divizi bude muset vystřídat nová formace a na tento velmi těžký úkol byly vybrány elitní divize britské 8.armády, které v poušti dostatečně prokázaly své kvality.

Přicházejí Novozélanďané a Indové

Závěrečný útok Poláků na Monte CassinoK upoutání pozornosti německých sil na cassinském hřebenu měl být proveden mohutný útok třemi velmi zkušenými divizemi. Americký II.sbor byl vystřídán novozélandskou 2.divizí, indickou 4.divizí a britskou 78.divizí. Proti nim stála německá elita v podání 1.parašutistické divize. Přímo na klášter měla zaútočit indická divize. Celému útoku mělo navíc předcházet bombardování kláštera spojeneckým letectvem. Avšak útok nemohl být proveden hned po bombardování, nýbrž až druhý den a do té doby se německé jednotky stačily v klášteře, spíše v jeho sutinách, ukrýt. Útok začal dobře, ale po několika neúspěších byl zastaven a dobyté území bylo vykoupeno přímo potoky krve výborných vojáků britského impéria. 23.března musel velitel tří elitních divizí uznat porážku a rozhodl se naplánovat nový ještě masivnější útok. Boje byly tedy na krátkou dobu přerušeny než přijdou na frontu nové čerstvé jednotky. Mezitím se shromažďovalo velké množství munice do děl, minometů a kulometů pro plánovaný masivní útok, který mělo zahájitt silné ostřelováníma bombardování německých pozic na hřebenu. Klášter měly při tomto útoku dobýt jednotky polského 2.sboru. Poláci měli za sebou celkem krušnou cestu ze své domoviny. V roce 1939 byli zajati Rudou armádou a museli pracovat v ruských dolech na Sibiři, kde jich velké množství zemřelo. Po roce 1941 mohli sestavit z vojáků odvlečených násilím do Ruska armádní sbor, který se přes Írán dostal do Afriky k 8.armádě. Po výcviku byl sbor na jaře 1944 připraven k nasazení. Velitelem sboru byl generál Wladyslaw Anders. Sbor čítal 50 000 mužů, kteří se chtěli Němcům pomstít za zrůdy, které jim Němci po roce 1939 prováděli, a tak morálka mužstva byla hodně vysoká. Francouzskému expedičnímu sboru se navíc podařilo prolomit Gustavovu linii, jak se obranná postavení opřená o Monte Cassino nazývala, a nyní mohl postupovat údolím řeky Liri na sever. Polský útok na klášter byl naplánován na 12.května. Brzy ráno začali Poláci postupovat vzhůru na klášter, kde se skrývaly zbytky německých parašutistů. Setkali se však s velmi tvrdým odporem a museli tak svést stejně krvavé boje jako již před nimi sváděli Američané, Novozélanďané, Indové a Britové. Teprve ráno 18.května 1944 vstoupila první polská jednotka (12.pluk podolských hulánů) do trosek bývalého kláštera, kde našla a zajala pouze několik Němců, kteří se okamžitě vzdali. Po celkovém průlomu Gustavovi linie začal závod o to, kdo dorazí do Říma první. Nakonec to byla jednotka americké 5.armády, které se to podařilo nejdříve. Obsazení Říma se však dnes jeví jako velká chyba, protože po prolomení Gustavovi linie mohlo dojít k téměř úplnému zničení německé armády v Itálii, bohužel se tak nestalo a krvavé boje o každý italský kopec a říčku mohly pokračovat.

Nejtežší bitva druhé světové války

Město Monte Cassino vstoupilo do historie jako místo, kde probíhala asi nejtěžší bitva druhé světové války. Spojenci zde ztratili přibližně 45 000 vojáků, aby mohli dobýt hlavní město Itálie a Němci přišli o vynikající vojáky, Hitlerovi oblíbence a elitu národa, parašutisty, kteří se dokázali bránit obrovské materiální a početní přesile Spojenců skoro půl roku. Bitva se dostala na titulní stránky tehdejšího tisku díky kontroverznímu bombardování starého benediktinského kláštera, ve kterém se podle Spojenců schovávaly německé jednotky. To byla pravda, avšak až po spojeneckém bombardování kláštera. Představený opat kláštera bombardování zažil a stále tvrdil, že se před útokem v klášteře žádní němečtí vojáci nenacházeli. To však Spojenci nevěděli a klášter s velkým množstvím cenných památek vybombardovali a téměř úplně zničili. Stálo takové množství obětí za cenu dobytí kláštera a otevření cesty do Říma? Ano, ale jedině pokud by se podařilo zničit většinu německých jednotek na Gustavově linii. To se Spojencům nepodařilo, takže mnoho amerických, novozélandských, indických, britských a polských vojáků zemřelo téměř zbytečně. Ne ovšem tak docela, protože Poláci se představili v tom nejlepším světle a dosáhli tak politického úspěchu, který jim nicméně nijak nepomohl. Z Polska se po válce stal vazal Sovětského svazu a velká většina příslušníků 2.sboru se do vlasti již nikdy nevrátila kvůli strachu z Rusů, jejichž chování zažili na vlastní kůži (a to doslova přesně) již v letech 1939-1941. 18.května tedy skončilo jedno velké krveprolévání, aby mohlo začít další.

Literatura:

Breuer, William B.: Agonie u Anzia
Doherty, Richard: Novodobí křižáci
Gras, Yves: 1.divize svobodné Francie
Hamilton, Nigel: Monty
Hrbek, Jaroslav: Monte Cassino
Churchill, Winston S.: II.světová válka
Lucas, James: Hitlerovi žoldnéři
Parker, Matthew: Monte Cassino
Ridley, Jasper: Mussolini