Berlín
Ruská vítězství
V dubnu 1945 postupovala Rudá armáda velmi rychle k hlavnímu městu Třetí říše. Hitler nařídil zřídit tři linie obrany, které sestávaly z protitankových příkopů a dělostřeleckých postavení, jenž se táhly 300 km od Baltského moře až k českým hranicím. Velitelem obranných postavení byl pověřen rakouský generál, který se osvědčil v obranných bitvách na východní frontě, Heinrici. Stal se tedy velitelem armádní skupiny Visla a podléhali mu dvě německé armády. Byly to však armády jenom na papíře a v Hitlerově bunkru. Jejich početní stavy odpovídaly spíše síle sboru nebo divize než armádě. 3.tanková a 9.armáda měly zabránit Rusům v proniknutí do Berlína a tedy měly zamezit zničení německého hlavního města. Pokud by došlo k boji v Berlíně mělo se bojovat o každý dům a metr čtvereční. Jako novou vojenskou sílu dostal generál Heinrici oddíly mladíků nebo přestárlých mužů. Tyto oddíly měly fanaticky bránit každou ulici v hlavním městě. Na severu se nacházela 3.tanková armáda generála von Manteuffela. Tento generál se vyznamenal při tankových bitvách na západě proti v Francii nebo v počátečních bojích na východní frontě. Proti třem německým armádám stály 3 ruské fronty. Na severu proti 3.německé tankové armádě byl rozmístěn 2.běloruský front maršála Rokossovského. Přímo proti Berlínu u Kostřína se rozprostíral 1.běloruský front maršála Žukova. Více na jih u města Tribel to byl 1.ukrajinský front maršála Koněva, který proti sobě měl velmi slabého soupeře, armádní uskupení generála Schörnera (Heeresgruppe Mitte). Linie mezi Rusy a Němci probíhala kolem řeky Nisy a poté Odry. První co museli Rusové udělat bylo získat předmostí na druhém břehu těchto řek. Odra byla v této době rozvodněná a některých místech se dokonce vylila z břehů. To byl důvod, proč zatím 2.běloruský front nepodnikl útok na nejslabší článek německé obrany před Berlínem, 3.německou tankovou armádu. Kromě protiletadlových neměla tato armáda žádná děla a i kdyby je měla nebylo by to k ničemu, protože neměla střelivo. Navíc se armáda skládala z jednotek velmi pochybné kvality. Nacházely se v ní jednotky přeběhlých Rusů s nízkou morálkou a stejně tak i jednotky Rumunů. Přes všechny nedostatky se rakouský generál Heinrici činil jak mohl, aby zabránil německé katastrofě. Věděl, že ruskému útoku bude předcházet zničující palebná přehrada a snažil se odhadnout, kdy to bude, aby mohl v daný okamžik stáhnout čelní jednotky z dostřelu ruských děl. Poté by neutrpěl tak vysoké ztráty a mohl by se účinně bránit ruskému náporu. Síly byly velmi nevyrovnané. Žukov, který měl podniknout přímý útok na Berlín, měl při útoku k dispozici 20 000 kanónů. Heinrici disponoval pouze 744 děly a 600 protiletadlovými kanóny.
Útok
Ráno 16.dubna Rusové udeřili. Jako první zaútočil ve 4 hodiny Žukovův 1.běloruský front. K úderu soustředil několik set světlometů, které měly ozářit bojiště a které měly ruským dělostřelcům usnadnit jejich činnost. Na německé linie se začaly valit vojáci 8.úderné gardové armády (generál Čujkov) a 1.gardové tankové armády (generál Katukov). Němci však v kanonádě mnoho škod neutrpěli. Večer před útokem se totiž stáhli do druhé linie a ruská děla tak drtila prázdné zákopy. Mezitím v 6 hodin 16.dubna zaútočila vojska maršála Koněva v prostoru Schörnerovy armádní skupiny. Před útokem byla položena kouřová clona, aby zakryla útočící jednotky. V 6:55 se sovětské divize 13.armády (generál Purchov) vyřítily do útoku. Nejdříve však musely překonat ledovou řeku Nisu. kousek jižněji překračovali řeku také vojáci 4.gardové tankové armády. Žukovův počáteční nápor se zastavil na silné německé dělostřelecké palbě přicházející ze seelowských kopců. Navíc Rusové museli překonat velmi těžký terén plný močálů a bahna. Žukov okamžitě vydal rozkaz bombardovacím perutím a dělostřelcům, aby se zaměřily na německé dělostřelecké pozice. Ihned také přikázal 1.gardové tankové armádě, aby vyrazila do útoku a podpořila tak útok ruských pěšáků. oproti Žukovovi měl Koněv jednoduší pozici a jeho jednotky brzy prolomily německou linii v šířce 30 kilometrů. Těsně před půlnocí 16.dubna 1945 ruské jednotky vytlačily Němce ze seelowských kopců a Žukov konečně mohl postupovat k Berlínu. Koněvovy jednotky již stanuly před řekou Sprévou. Nyní dostal Koněv od Stalina rozkaz, aby jeho jednotky postupovaly směrem na Berlín. Žukov, který se to rychle dověděl od Stalina, dostal záchvat zuřivosti a hnal svá vojska okamžitě na Berlín také. Nechtěl se s nikým dělit o kořist. 18.dubna jeho vojáci definitivně prorazili a řítili se na Berlín drtíce přitom vše živé. Cesta jejich postupu byla lemována mrtvolami německých vojáků Wehrmachtu, Waffen SS a dokonce i hochů z Hitlerjugend. Nebylo jim více než 17 let a již museli bojovat a umírat za svého despotického tyrana, který je nechal poslat na jistou smrt s panzerfausty v rukou. 20.dubna oslavoval Hitler ve svém berlínském bunkru poslední narozeniny. Od jedenácti hodin dopoledne přijímal Hitler gratulace od svých nejbližších spolupracovníků (Goebbelse, Bormanna, von Ribbentropa, Speera, Dönitze, Keitela, Jodla, Krebse a Himmlera). Po přehlídce zahájil Hitler válečnou poradu, ke které se dostavil i Göring. Situace na frontě již byla katastrofální. Rusové se nezadržitelně řítili na Berlín a před nimi utíkali civilisté i vojáci, aby nepadli do sovětského zajetí. Večer 20.dubna byly čelní Koněvovy jednotky od Berlína vzdáleny pouze 40 kilometrů. Stejný den obdržel generál Heinrici rozkaz od Hitlera k převzetí obrany hlavního města. 22.dubna dorazily na jižní předměstí Berlína Koněvovy tanky. Cíle dosáhly o den dříve než Žukovovy. Mezitím 1.ukrajinský front s 1.běloruským frontem obklíčil 9.armádu generála Busseho a postupně ji ničil. V Hitlerově bunkru se večer konala porada. Berlín byl téměř obklíčen, a tak se všichni snažili Hitlera přesvědčit, aby utekl dokud je čas. Hitler to však odmítl a nehodlal o tom více diskutovat. Stejně jako Hitler se rozhodl jednat i Goebbels s celou svojí rodinou. Buď bude bitva o Berlín vyhrána nebo všichni spáchají sebevraždu. 23.dubna vydal Stalin rozkaz číslo 11084, ve kterém rozdělil Berlín mezi 1.běloruský front a 1.ukrajinský front. Pro Koněva to byl šok. Jeho tanky již dosáhly Berlína a on má nyní přenechat větší díl tohoto města Žukovovi. Ve městě samotném netekla voda a nešel ani plyn. I nacistické noviny (Völkischer Beobachter) už přestaly vycházet. 26.dubna zbavil polní maršál Keitel generála Heinriciho velení armádní skupině Visla. Ve městě právě probíhalo drancování, loupení a také znásilňování. Ruští vojáci kradli na co přišli. Znásilnili dokonce i dvě německé komunistky, které se tajně schovávaly v jednom berlínském domu před nacisty a které se nemohli dočkat okamžiku vysvobození. Poté co se dočkali byli ihned znásilněny ruskými vojáky. 29.dubna utrpěl Hitler další záchvat zlosti, když se dověděl o Himmlerově vyjednávání se Spojenci o míru.
Konec
30.dubna odejel generál Krebs (velitel OKH) vyjednávat s Rusy o kapitulaci. Hitler byl několik hodin mrtvý i se svojí milenkou Evou Braunovou (29.dubna se s ní dokonce oženil) a rodinou Josepha Goebbelse, který otrávil i svoje děti. Jednání brzy ztroskotala a v ulicích města se dál válčilo. 7.května se Američanům u Labe vzdala hrstka mužů 9.armády generála Busseho, která přežila ruský nápor. Německé ztráty v bitvě o Berlín byly obrovské. Zahynulo přibližně 100 000 civilistů a dalších 6 000 spáchalo sebevraždu. 20 000 až 100 000 žen bylo v Berlíně znásilněno. Němci také ztratili přibližně 100 000 vojáků. Po této bitvě se německá armáda zhroutila a 8.května druhá světová válka skončila.
Literatura:
Hoyt, Edwin P.: Hitlerova válka
Knopp, Guido: Hitlerovi pomocníci
Lucas, James: Hilerovi žoldnéři
Lucas, James: Hitlerovy úderné skupiny
Newark, Tim: Rohodující bitvy dějin
Overy, Richard: Rusové ve válce
Ryan, Cornelius: Poslední bitva
